Slámovka POTMĚ

Akce

Nabídka

Kontakt

Galerie

cz

en

Úvod

Slámovka POTMĚ

Je čtvrtek večer a s kamarádkou procházíme potemnělou Prahou. Potemnělou? Dá se vůbec říct, že je v obchody a bary osvětleném centru Prahy TMA? Ani náhodou, rozhodně ne potom, co jsme v uplynulých dvou hodinách zažily. Jsme jemně ovíněné a silně okouzlené nevšedním zážitkem z právě absolvované degustace vín zcela po tmě, kterou nám umožnil zažít vinný bar SLÁMOVKA.

O degustaci vín v naprosté tmě jsem se dozvěděla od kolegy úplnou náhodou, když jsme jako milovníci vín plánovali firemní výjezd do sklípků na jižní Moravu: “Nevěřil bych, že po tmě může ta ochutnávka získat úplně jiný rozměr, člověk se daleko více soustředí na všechny aspekty, které víno nabízí, teda… kromě barvy. Dokonce jsme v jednom případě nerozeznali červené víno od bílého.” Měla jsem jasno, jdu do toho taky.

Slámovku, vinný bar na Spálené, už pár měsíců znám a občas tam s přáteli zajdeme na skleničku. Víno nikdy nezklame, obsluha často potěší velmi vstřícným a milým přístupem.

“Mohu vám pomoci?”, ptá se nevidomá slečna

Na degustaci jsem si úspěšně rezervovala dvě místa a s kamarádkou vyrážíme zažít tmu. Tradičně na poslední chvíli, naštěstí je vinárna jen minutku od metra Národní třída. Přicházíme včas, v podloubí stojí skupinka lidí a čeká na obsluhu. Ochutnávka nezačíná tradičně v sklepeních baru, ale před vchodem.

Přichází slečna, která se nám představí jako Anička a přestože má na první pohled zrakové postižení, nabídne nám svou pomoc, abychom bez újmy na zdraví sešli schody a usadili se na místa u stolu. Tvoříme zástup, držíme se za rameno předchozího hosta, druhou rukou zábradlí a scházíme po strmých schodech. Už to je zážitek - svěřit se do rukou nevidomého člověka, který se však ve tmě orientuje naprosto s přehledem.

Anička mě usadí ke stolu a mou ruku nasměruje na skleničku s vínem. Dostáváme důležitou informaci, že pokud budeme potřebovat na toaletu, ochotně nás doprovodí a co je stěžejní, záchod je osvětlen svíčkou - uf, tma tady je totiž opravdu zcela neprůhledná.

Slepá degustace, slepá doslova

Degustace začala. O vínech, které nám s přehledem nalévá nevidomá servírka Ája, poutavě povídá sám majitel Slámovky a zkušený sommelier Jirka. A jaká vína jsme vlastně pili? Bylo jich šest, bílá byla krásně svěží, růžové jsme hromadně považovali za bílé a jedno z červených bylo natolik plné a vyvážené, že nikdo nevěřil v jeho moravský původ. A ono ano - vinařství Konečný z Čejkovic.

Tyhle informace se mi zapsaly, víc bohužel ne, obvykle si na řízených degustacích zapisuji, no, tady to byl oříšek. Dojmy z vín, přestože veskreze pozitivní, přebila atmosféra večera. Většinu hostů, kterých ten večer přišlo asi 30, jsem neznala a jejich tvář nikdy neviděla. Bylo zajímavé, jak si člověk k hlasům, které slyší, vizualizuje obličeje. Není divu, že ve většině případů jsem se netrefila. Ve tmě člověk víc ztrácí zábrany, nebo jsme měli štěstí na velmi komunikativní skupinku, hosté směle vyjadřovali své názory, aktivně se účastnili úkolů, kterými se prokládala degustace, nutno říci, že obzvlášť po pátém vzorku. Atmosféra byla velmi uvolněná a přátelská.

Hoď po něm okem

Je až s podivem, jak pozitivně laděný může nevidomý člověk být. Majorita nás vidících si ani nedovede představit, jaké nástrahy na nevidomé denně čekají. Přesto si dovedou nejen poradit se svým životem, věnovat se práci i koníčkům, ale ze svého handicapu si bez servítků dělají legraci. Na vlně humoru se nesl celý večer. Anička nás pobavila historkou, kdy s Ájou nakupovaly a slabě vidící Anička utrousí na adresu prodavače poznámku: “Ájo, ten stojí za pohled - hoď po něm oko…” Ája je od svých dvanácti let zcela nevidomá a již několik let má oční implantáty. Černý humor? Jak jinak? Černá je jediná barva, kterou vidí, ovšem duši mají barevnou.

Holky nám o svém postižení bez zábran vykládaly a zodpovídaly naše všetečné otázky. Představily nám některé pomůcky, které jim ulehčují život, pro dnešní večer jsme z nich nejvíce ocenili “hladinku”, kterou používají při nalévání nápojů. Nikdo neodcházel politý od vína, ani si nemohl stěžovat na podmíru. A zatímco náš zrak odpočíval (po pár minutách jsem usoudila, že je zcela zbytečné mít otevřené oči, najednou byla víčka těžká, jako z olova), pracovali jsme s ostatními smysly. Snad poprvé jsem ve víně opravdu cítila víc než tropické ovoce, jahody se smetanou a citrusové plody. Ochutnávali jsme nejen vína, ale i různě ochucenou vodu, hmatem rozpoznávali tvary a předměty, sluchem skřeky zvířat, z kterých mi v té naprosté tmě naskakovala až husí kůže.

Člověk zrakem omezený

Pocity z degustace po tmě ve mě zůstanou ještě dlouho a rozhodně tento zážitek plánuji zopakovat. Odcházela jsem s přihmouřenýma očima, i světlo svíčky bylo najednou jako polední slunce, a s úsměvem na rtech. S hlavou trochu ovíněnou, ale zároveň naprosto čistou. A tak mě napadá, přestože děkuji Bohu za svou jednu dioptrii, jestli nás zrak někdy trochu neomezuje a neodvádí nás od těch opravdu důležitých věcí v životě. Ono je najednou úplně jedno, jakou značku má kabelka slečny sedící vedle u stolu i to, že jste až v metru objevili díru na šatech.